Každý je někdy rád když na něco věří.

Pár dalších obrázků s vlkodlaky

18. listopadu 2010 v 13:58 | Alena Kašparová
Vlkodlak
Vlkodlak
Vlkodlak
Vlkodlak
 

Obrázky vlkodlaků

17. listopadu 2010 v 10:43 | Alena Kašparová
Vlkodlak
vlk


Vlkodlak
Vlkodlak
Vlkodlak










Vlkodlak
Vlkodlak
Vlkodlak
Vlkodlak
Vlkodlak
Vlkodlak

Vlčí duše

17. listopadu 2010 v 10:21 | Alena Kašparová
Všechny výše uvedené typy mají jedno společné, jedná se o lidi, kteří mohou měnit svoji podobu, ať už úmyslně, nebo ne. Následující vlkodlak je ale odlišný, neboť se jedná o vlka, který je uvězněný v lidské podobě, proto se může proměnit kdykoliv, většinou se uvádí, že je schopen proměny po západu slunce. Jak v lidské, tak i ve vlčí podobě je plně schopen kontroly, jeho duše sice bylo pozměněna blíže ku člověku, přesto ale vlkem zůstává a v řadě situací se tak i chová. Míra přeměny je sporná, já ale tvrdím, že si může zvolit, jestli na sebe vezme vlčí podobu, nebo zůstane "na půl cesty", neboť tato podoba má pro něj řadu výhod. Za zmínku stojí teorie, že právě tito tvorové stojí za vznikem "lidských" vlkodlaků, kdy se prokletí přeneslo na jejich oběť, která jejich útok přežila. Tito tvorové dávají přednost samotě, vyhledávají alespoň blízkost lesa a ve městě dlouho nevydrží, pokud se nepohybují na jeho okraji, kde není tak velké zalidnění.
Povahově příliš popsat nejdou, jsou mezi nimi jedinci, kteří tíhnou ke zlu, stejně jako bojovníci ve službách dobra. Všeobecně lze ale říci, že mají sklony přiklánět se na stranu zla. I když to na nich není znát, jsou to zuřivé a krvelačné bytosti, které není radno vyprovokovat k útoku. O jejich vzniku se vypráví legenda, že kdysi měli za úkol chránit přírodu a za jejich selhání byli prokleti. Nasvědčovalo by tomu to, že nenávidí lidstvo jako celek, i když si některé jedince oblíbit mohou. Jsou velice silní, regenerace je u nich na vysoké úrovni, proto je obtížné je zabít. Stříbro by dle legendy mělo zabraňovat regeneraci tkání, ale nejsem si tím naprosto jist. Jediným známým a spolehlivým způsobem je totální destrukce, ta ale není příliš snadná...
 


Co kdyby...

16. listopadu 2010 v 20:54 | Alena Kašparová
Kdyby jste chtěli cokoliv sem abych přidla nebo upravila nebo jste měli nějaký dotaz nebo by jste chtěli abych sem přidala něco co tu není tak mi napište kde to mám hledat.Můj e-mail je ak136@seznam.cz .Pište klidně i něco jiného.

Další věci o vlkodlacích

16. listopadu 2010 v 17:02 | Alena Kašparová

Animace

wolf11pp.gif werwolf image by endre88
wolfie2.gif werewolf image by tardis1955
thwerewolf.gif werewolf image by shylady41336
226594148_m.gif werewolf image by DemitriLucian

werewolf.gif werewolf image by hankscorpion

931were.gif werewolf image by B4dwolfmonsters065_attack.gif werewolf image by The-Prince_2007
Vlci a Vlkodlaci
Byla bych velice ráda, kdyby jste tyhle obrázky NEKOPÍROVALI, jelikož jsem je ukládala já na mim fotoalbu, děkuji
32355156
( Podáš mu packu ?? Já ano)
ailahandmahican
( Moc moc pěkný)
origins
( Zabít či nezabít - toť otázka )
Solace
( Vidíte to nejkrásnější pouto ? Chtěla bych být ta vlčice, být obejmutá )
gfgfd
( Pěkné )
nationwolf_blue
( Vidíte tu moc ? Takovou sílu , vybudovanej respekt ? překrásné to zvíře )

were
( ano můj příteli, všechny je dostaneš, všechny kdo ti ublížili !)
White Wolf and Tree

werewolf
( Můj velmi oblíbený obrázek, vlkodlak vyjící na měsíc, krásné, překrásné !)
Velmi velmi pěkné- Povídka o vlkodlakovi
Představte si mladého muže. Jde hustým lesem. Zabloudil. Je unavený. Snad až příliš. Únava zahnala jeho ostražitost. Sám v pustém lese, začíná se stmívat. Mezi černými obrysy jehličnatých stromů, hrdých velikánů vzpínajících se k nebeské výši, prosvítá bledá silueta pravidelného měsíce. Muž je naštvaný, ale jakmile ho pohladí první paprsky tekutého stříbra, vylepší se mu nálada. Opět vidí jasně na cestu, skrytou pod nánosy opadaného jehličí a hnědého listí.
Jeho kroky tlumí také zelený mech. Mladík si začne pohvizdovat. Cítí, že již za chvíli bude u svého auta. Zbývá několik posledních kroků…
Ale dnes není ledajaký den. Je úplněk…
Mladík se už vidí ve svém autě. Jasná světla naleštěného bouráků proráží bez nejmenší obtíže roušku tmy. Vidí už i obrysy auta. Jen pár kroků…
Nedokáže vnímat nic jiného, než lákavou představu pohodlí auta. Jak je tedy překvapen, když chladný noční vzduch protne ledové zavytí! Ostré jako nabroušená břitva. Jen při onom zvuku tuhne krev v žilách.
Zmateně se zastaví. Odkud přicházel ten necitelný zvuk? Otočí se kole své osy, jeho oči však neproniknou dál než na pár kroků.
Vzduch kolem se zbarvil napětím. Vzal na sebe všechnu tíhu světa, seskupil se do hustých chomáčků. Muž cítí tu změnu. Nebál se. Až do teď. Dá se do překotného klusu. Uteče. K autu, do bezpečí!
Mladík se prsty skoro dotýká auta. Téměř cítí lesklý nátěr pod svými prsty. Druhou rukou prohledává kapsu. Už nahmatal svazek klíčů. Pokojně spočívaly na dně jeho kapsy. Sevře kolem nich svou ruku…
Dech. Cizí hluboký dech na jeho kůži. Mladík se zarazí. Ruka stále v kapse. Ostré zoubky klíčů se zabodávají do náhle ledové pokožky. Chladný čúrek potu stéká po jeho tváři.
Něco, snad dávno zapomenutý šestý smysl, mu prozradí, že za ním nestojí člověk. Muž zapudí náhlou pochmurnou myšlenku. Je v lese, tady žijí divoká zvířata.
Znovu to divoké zavytí, skřek plný nespoutanosti. Nespoutanosti a ještě něčeho jiného. Temnějšího a děsivějšího. Nebezpečnějšího. Hladu.
Muž ztuhne napětím. Nemá sílu se otočit. Jeho zvědavost je ale silnější než on. Jeho oči se vytřeštěně zabodnou do chlupatého trupu.
Zatmí se mu před očima. Krev divoce pulsuje ve svém řečišti, srdce se smršťuje ve stále rychlejším tempu. Dech je krátký, povrchní, mělký. Slaný pot pálí v očích.
Najednou jeho tělem projede šílená bolest. Bolest, jenž ochromí všechny jeho smysly, zastře jeho rozum.
Z krvavé rány na krku uniká teplá tekutina. Jeho život.
Stvoření noci chlemtá. Pije a pochutnává si na své krvavé hostině.
Mladík z posledních sil sevře ruce v pěst. Mýtinu náhle zalije oslnivé bliknutí světel auta. Zvíře se vyplaší, prchá zpátky do lesů.
Muž se pomalu posadí. V rukou stále svírá klíče. Centrální zamykání. Zachránilo mu život.
Z posledních sil nasedne do auta, rozjede se, z rány na krku stále prýští krev. Přitiskne si na ránu mikinu, jen tak, aby zastavil krvácení.
Auto se žene nočním světem. Co nejrychleji odtud.
Slábne. Před jeho očima se začínají rýsovat velké černé kruhy. Zvětšují se… Naštěstí je již na kraji města. Zastaví pod lampou, v malém ostrůvku jejího svitu, zavolá si rychlou pomoc.
A pak již jen tma.
O 28 dní později
Muži v červených kombinézách zachránili jeho život. Přijeli na poslední chvíli. Rychle do něj vlili nějaké roztoky, jak se později dozvěděl. Museli nahradit krevní ztrátu co nejrychleji. Naštěstí byli úspěšní.
Dnes se však necítí dobře. Je již doma, ale při minulém úplňku… raději nemyslet. Ten vlk, co ho napadl. Bože, už nikdy víc. Už nikdy…
Za okny houstne tma. Obloha je zakryta několika mraky, ty se však postupně roztahují, až se v jejich mezeře objeví zářící úplněk. Jeho svit pohladí bledou kůži mladíkovi tváře.
Zavře oči. Cítí se opravdu nějak divně. Jako by najednou vibrovalo celé jeho tělo. Jeho kůže je stravována plameny bolesti.
Konečně vše poleví. Ulehčeně otevře oči. Svět se najednou zdá jasnější. Jeho oči bez námahy pronikají tmou.
Spokojeně se zasměje.
Tiché zavrčení.
Zmateně se rozhlédne je tu sám. Slyší nějak ostřeji, dokonce i cítí, že je tu sám.
Ale co to vrčení?
Nadechne se.
Podivný chrčivý zvuk se rozběhne pokojem.
Jaká záhada! Znovu se podívá na zčernalé nebe. Úplněk.
Náhle se zachvěje. Podivná předtucha víří jeho myslí. Pomalu stočí svůj zrak na své vlastní tělo…
Nepoznává se.
Bolestné zaskučení plné poznání.
Ostré smysly, chlupaté tělo…
Marně bojuje s náhle se zatemňující myslí. Zavrčí. Zavije. Zhluboka, z plných plic. První nadechnutí něčeho, co ze zrovna probudilo.
Poslední matná myšlenka člověka: Neměl jsem raději zemřít? Bože, co se to stalo?
Odlesky měsíce tančí v jeho černých očích. Už nejsou lidské. Změnily se v oči zvířete. Studené a nelítostné.
Nejistě přešlápne na svých nohou. Raději dopadne na všechny čtyři. Naposledy stočí svou tvář k oknu. Potěší se pohledem na bledý úplněk. Usměje se na ten matný odlesk slunečního světla. Světla noci.
S temným chrčením vybíhá do samotného srdce noci…
Už ne jako člověk.
Už jako vlkodlak…

(vím je to třeba dlouhé, ale zato se mi to opravdu líbí ;) )


Pěkný

mam je z deviant art



Jak se stát vlkodlakem?
Bylo známo mnoho způsobů, jak se mohl člověk stát vlkodlakem. Některé byly úmyslné, jiné neúmyslné, někdy stačila jen shoda okolností při narození a podobně. Také sami vlkodlaci měli schopnost proměnit ostatní na vlkodlaky. Úmyslně se mohl člověk stát vlkodlakem například takto:
· potřít se magickou mastí a přehodit přes sebe vlčí kůži
· tento rituál provést za úplňku
· tento rituál provést na určitém místě, především na křižovatce cest
· nosit u sebe nějakou část vyrobenou z vlčí kůže, nejčastěji se jedná o opasek nebo plášť
· sníst opečené vlčí maso
· provést jiný magický rituál, ať samostatně nebo ve skupině, při kterém je vyvolán duch vlka případně démon, který má zajistit proměnu
Pověra na kouzelnou mast byla v minulosti velmi rozšířena. Když se člověk touto mastí potřel a přehodil přes sebe vlčí kůži, stal se z něho vzápětí vlkodlak. Někdy byl k proměně potřeba úplněk, jindy zase určité místo. Zvláště křižovatky cest měly v minulosti u lidí silný magický význam. Zde se křižovaly zlé síly. Scházely se tu proto čarodějnice, pohřbívali se zde upíři nebo to bylo místo, kde se bylo možné proměnit ve vlkodlaka. Jindy nebyla mast potřeba, ale bylo třeba mít vždy vlčí kůži či jinou část vlka u sebe nebo nějaký předmět vyrobený z vlčí kůže. Nejčastěji se uvádí opasek a plášť, někdy se jedná o celý oděv. Pokud člověk snědl pečené vlčí maso, mohl získat vlčí vlastnosti a stát se tak silnějším, rychlejším nebo si zbystřit smysly. Někdy to mohlo vézt i k proměně ve vlka. Další magické rituály měly většinou svá pevná pravidla a postupy, které se musely dodržovat, aby se dotyčný stal vlkem. Někdy byla potřeba i větší skupina osob. Kdo se chtěl proměnit, musel pomocí tohoto rituálu vyvolat ducha nějakého vlka, který pak do něho vstoupil nebo se snažil vyvolat démona, který by ho na vlka proměnil.
Vlkodlakem se mohl člověk stát také nechtěně. Především to bylo nakažením od jiného vlkodlaka nebo i jen obyčejného vlka. Byly to tyto způsoby:
· být pokousán jiným vlkodlakem
· napít se ze stejného poháru jako vlkodlak v lidské podobě
· sníst nějakou vlčí část, maso nebo mozek
· sníst maso ze zvířete zabitého vlkem
· napít se vody z vlčí stopy nebo na místě, kam chodí pít vlci
· sníst nějaký kus lidského masa
Pokud přežil člověk napadení vlkodlakem a byl při tom pokousán, vždy se sám proměnil po čase ve vlkodlaka. Někteří vlkodlaci, kteří se zrovna nacházeli v lidské podobě, dokázali nakazit člověka i tím, že mu dali napít ze svého poháru. Další možnost nakažení byla i od obyčejných vlků. Pokud jedl člověk vlčí maso ať už syrové nebo pečené, tak se mohl stát vlkodlakem. Takový účinek na člověka mělo hlavně snězení vlčího mozku. Také napít se vody, kterou pil vlk nebo i jen na stejném místě mohlo vést k proměně. Jistá nákaza hrozila především člověku, který se napil vody ze stopy vlka. Jindy zase stačilo, aby snědl člověk maso ze zvířete zabitého vlkem. Hlavně o ovcích se to říkalo. Nakonec některým jedincům stačilo sníst kus lidského masa a probudilo to v nich vlkodlaka.
Někdy se člověk stal vlkodlakem jako následek prokletí nebo uřknutí. Když měl člověk smůlu, mohl být předurčen stát se vlkodlakem i tím, kolikátý se narodil nebo jak probíhalo jeho narození. Občas stačila i pouhá shoda okolností, místa a času apod. Zde je pár příkladů:
· očarování čarodějnicí nebo čarodějem
· narodit se jako sedmý syn
· narodit se ochlupený, s ostrými špičáky nebo nohama napřed
· narodit se v prokletém rodu
· být v životě zlý, krutý a brutální nebo spáchat hrozný zločin
· být v určitý čas na určitém zlém místě
Když se někdo znelíbil nějaké čarodějnici nebo čaroději, mohlo se mu stát, že byl jimi očarován a aniž by o tom věděl, stal se vlkodlakem. Takový člověk pak byl velice nebezpečný svému okolí i svým blízkým. Někdy člověk musel trpět tímto prokletím kvůli tomu, jak byl za života zlý a špatný nebo i jen kvůli tomu, že takový byl nějaký jeho předek. I jeho syni jsou pak takto postiženi. V Portugalsku a tím pádem i v části Jižní Ameriky, se zase věřilo, že vlkodlakem se stane sedmý syn stejných rodičů. Tato linie nesmí být přerušena ale dcerou. Předpoklad být vlkodlakem měl i ten člověk, který se narodil se srstí, ostrými špičáky, ocasem nebo jinou anomálií. Též člověk, který se narodil nohama napřed měl velkou pravděpodobnost, že se stane vlkodlakem. Stát se vlkodlakem mohl i ten, kdo v určitý čas procházel určitým místem. Například 13.pátek za úplňku projít křižovatkou cest, kde se konal sabat apod.
Jak se zbavit prokletí vlkodlaka?
Ačkoliv způsobů, jak se stát vlkodlakem je opravu mnoho, způsobů, jak se tohoto prokletí zbavit už tolik není. V Portugalsku se věřilo, že stačí, aby postižený šel na křižovatku (opět) a plazil se zde po zemi. Ve Finsku zase mohli postiženého zachránit blízcí, když ho poznali ve vlčí podobě a oslovili ho křestním jménem. V Litvě se zase věřilo, že vlkodlak může své postižení předat a tak se osvobodit. Provedl to tak, že dal někomu jinému napít ze svého poháru a řekl "na zdraví". Pokud to člověk přijal a odpověděl "děkuji", stal se vlkodlakem on. Pokud byl člověk vlkodlakem, protože spáchal nějaký hrozný zločin, bylo ho také možné vysvobodit. Musel být donucen k přiznání svých zločinů a poraněn svěcenou kulkou.

Velmi zajímavé ....

Kdo nebo co je vlkodlak?
Téměř vždy se jedná o zlou bytost, která má lidskou podstatu. Lidská část je zde vždy zastoupena. Vlkodlaci nebyli nikdy žádní démoni ani to nebyly přízraky. Výjimku snad tvořili vlkodlaci v Řecku, kde je lidé považovali za upíry v jiné podobě. Dlouho zde přežívala pověra, že bojiště jsou po boji poseta mnoha upíry ve vlkodlačí podobě, kteří zde sají prýštící krev umírajícím vojákům. Jinde byli vlkodlaci většinou čarodějové nebo lidé, kteří se naučili provádět proměnu ve vlka. Ti pak toho využívali k napadání svých nepřátel, aniž by je někdo poznal. Častokrát to byli i nešťastníci, kteří byli postiženi kletbou nebo zlými kouzly. Ti pak většinou nevěděli, že vlkodlaky jsou a bylo to pro ně samotné utrpení. Takto je to téměř v celé Evropě. Někdy stačilo jen náhodou udělat nějakou činnost a člověk se mohl nakazit (např. se napít stejné vody). V souvislosti s vírou v inkarnaci člověka po smrti ve zvíře podle jeho povahy se také někdy věřilo, že vlkodlakem se po smrti stane ten, kdo za svého života byl obzvláště zlý, krutý a brutální.
Jak vlkodlaka poznat?
Bylo známo opravdu spousty vnějších znaků, jak bylo vlkodlaka možné poznat. Proto asi také bylo v Evropě vyšetřováno tolik případů. Je totiž dost lidí i dnes, kteří takové znaky mohou vykazovat. Jsou to hlavně tyto:
· špičaté uši, případně zmenšené zašpičatělé uši
· vystrčené zuby nebo zvětšené tesáky
· husté obočí spojené nad kořenem nosu
· chlupaté dlaně, případně nadměrné ochlupení na obličeji nebo na nezvyklých místech po těle
· pokud se oholí, jeho kůže zůstává drsná, zvláště na dlaních
· dlouhé zakroucené nehty podobající se drápům, někdy i zabarvené do červena
· prodloužený prostředníček na ruce, někdy se uvádí i jiný prst
· nezvyklé tetování, nejčastěji s motivem měsíce
· musí spát s otevřenými čelistmi, jinak je pro něho obtížné je otevřít
· má stejná zranění, která utrží ve vlčí podobě
· po transformaci bývá velmi unavený, můžou se u něho projevit i některé náznaky vlčího chování
· zvířata jsou v jeho přítomnosti nervózní, obzvláště pak psi
Jak se vlkodlak chová?
Všeobecně lze říci, že vlkodlak se chová velice krutě a brutálně. Ve vyprávěních vystupuje jako zlá bytost, která se snaží ubližovat lidem nebo alespoň jejich majetku. Někde sice podléhají výjimce (Finsko aj.), ale většinou byli popisováni jako strašliví netvoři. Na druhou stranu ale je zase pravda, že o vlkodlacích, kteří lovili třeba jen zvěř nebo se jen tak proháněli ve vlčí podobě po lesích, se nikdo ani nedozvěděl nebo nebyli dost zajímaví pro vyprávění.
Pokud je vlkodlak v lidské podobě, chová se většinou úplně normálně. Jedině snad, pokud by to byl zlý čaroděj, který se proměňuje úmyslně, mohl by samozřejmě být zlý i jako člověk. Jinak ale lidé ani často neví, že vlkodlaky jsou. Pokud to ví, bývají velice často z toho nešťastní a snaží se prokletí zbavit. Jedině jak je možné je rozeznat od ostatních lidí je jejich občasné podivné chování. Například chodí v noci sami ven, objevují se u nich nevysvětlitelná zranění, jsou nevyspalí nebo třeba rozrušení, když je úplněk apod. I když ale ví, že jsou vlkodlaky, málokdy se s tím někomu svěří. Když už se k tomu ale rozhodnou, nikdy neprozradí svá tajemství všechna. Vlkodlak se například nikdy nepromění před člověkem. Nikdy také neprozradí, kde se proměňuje. Hrozí mu totiž potom velké nebezpečí. Pokud by našel někdo šaty, ze kterých se vysvlékne před proměnou a odnesl je, nemohl by se již vrátit zpět do lidské podoby.
Ve vlčí podobě se vlkodlak řídí vlčími instinkty a častokrát nepoznává ani své blízké a může je i napadnout. Někteří čarodějové nebo ti lidé, kteří se mění úmyslně, si sice mohou zachovat nějaké své myšlenky, ale to se často nestává. Když už se jim to podaří, omezuje se toto myšlení pouze na zapamatování si koho má napadnout nebo kam má jít. Každopádně ani oni si většinou nepamatují, co dělali ve vlčí podobě a mnohdy jsou sami překvapeni. I když ale ve vlčí podobě vlkodlak ztrácí určitou kontrolu nad sebou a kontrolu přebírají jeho vlčí pudy, stejně vykazuje takový vlk vyšší inteligenci než obyčejný vlk. Je těžké nalákat ho do nějaké pasti nebo léčky a naopak on může protivníka svým chováním nemile překvapit.
Vlkodlak
Vlkodlak

Tajemství vlkodlaků

16. listopadu 2010 v 16:57 | Alena Kašparová
Medicína hledá vysvětlení
V 16. a 17. století patřila víra v existenci vlkodlaků k nejrozšířenějším pověrám v Evropě. Stala se dokonce i součástí víry v upíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčí podobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépe pít lidskou krev. Problematika vlkodlactví je však mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo…
DUCHOVNÍ ARCHETYP MINULOSTI?
Vlkodlak



Klademe-li si otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje velmi výrazné faktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nich působil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra ve vlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu, kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost, náboženské tmářství a částečně i jisté kultovní historické dědictví, sahající hluboko do minulosti. Už v prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jinde šakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř v tlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách a zpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy po rituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovem vlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce ve vlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možné snáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytně pospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo. Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku k nejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.

Vlk, respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptské civilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl i zde bohem smrti a podsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály, připomínajícími pozdější černou magii. Vlk stojí i na počátku římské civilizace. Byla to slavná římská vlčice, která podle staré pověsti odkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starých Germánů byl vlk významným atributem boje a války. Lidé vypozorovali, že když tato šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdává. Pozornosti jistě neunikla ani inteligence těchto zvířat, která svou kořist napadají většinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou.

Vlk, ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezi nejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo by se říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizace už v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo o symboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčí rituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástup křesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starých pohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech a tajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr v alchymii a okultismu. Právě 16. století bylo érou nového vzepjetí magie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního života feudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketicky pojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážných problémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantského reformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jak proniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů. Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest, ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.

Bylo by ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohoto procesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohoto boomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchu nechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se především katolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj je zároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednocení křesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu ke stavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdy být nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě a ovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností. Vrcholní představitelé kléru věděli, jak mocná je lidská pověrčivost, vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlali využít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možné se zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdo inklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsoby jednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo to jednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, měla rozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných i domnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jí v tom byla výtečným pomocníkem.
LYKANTROPIE A JEJÍ ODNOŽE

Dnes jsou vlkodlaci námětem řady hororových filmů a jen málokdo se už při nich třese hrůzou. Tak tomu ale nebývalo vždycky. Ještě před pár staletími lidé skutečně věřili, že existuje proměna některých lidí ve vlky, zejména při měsíčním úplňku, kdy bylo nebezpečné vycházet ven. O přímé vazbě honů na čarodějnice s vlkodlactvím (lykantropií) svědčí i kdysi všeobecně rozšířená víra, že se čarodějnice sjíždějí ke svým shromážděním (sabatům) na vlcích a pak se samy ve vlky proměňují, aby napadaly lidi i jiná zvířata. Když byl vlkodlak smrtelně zraněn, vracel se těsně před smrtí zpět do lidské podoby. Bohužel, k šíření těchto pověr přispívaly i případy velmi závažné násilné trestné činnosti duševně nemocných jedinců.

Je znám případ jistého Francouze Gillese Garniera, hromadného vraha z 16. století, který zabíjel zatoulané děti a živil se jejich masem. O podobné případy kanibalismu osob žijících osamoceně v odlehlých pustinách nebyla ve středověku nouze. Když byl Gilles Garnier posléze lapen, nejenže se na mučidlech přiznal ke svým strašlivým zločinům (které mu však byly stejně prokázány), ale tvrdil o sobě, že se proměňoval ve vlka a pak zabíjel vše živé. Nakonec byl obviněn z čarodějnictví a v lednu roku 1573 upálen.

Také Němec Peter Stube byl v 16. století odsouzen za to, že zavraždil ve své údajné vlčí podobě řadu dětí i několik těhotných žen. I jemu byl prokázán kanibalismus a po předchozím mučení ho roku 1589 také upálili.

Známý je i případ nezletilého vraha Jeana Greniera, slabomyslného pasáka, který údajně zabíjel malé děti oblečen do vlčí kůže. Pozůstatky jeho obětí se ale nikdy nenašly, a tak ho roku 1603 zprostil soud žaloby a tento slabomyslný mladík byl doživotně internován v jednom klášteře, kde za šest let zemřel. Jeho soudci dospěli při vyšetřování k závěru, že si hoch vymýšlel, a i když zřejmě nevraždil, mohl být pro své okolí nebezpečný.

Tyto a mnoho jiných kriminálních případů údajné lykantropie měly na šíření víry ve vlkodlaky nemalý vliv. Soudy s těmito zločinci se těšily velkému zájmu obyvatelstva, vždyť nebylo běžné chytit »vlkodlaka«. Jsou však ale i jiné odnože vlkodlactví, které přispívaly k umocňování této pověry. V Anglii se například zjevovali černí psi, především v místech starých pohanských kultů, ale i jinde. Černý pes se například zjevil po prudké bouřce v kostele v městečku Bungay. Dva z věřících, kteří se uvnitř zrovna modlili, černý pes zabil a třetího těžce zranil rozsáhlým popálením. Mnoho předmětů poblíž kazatelny stačil přízrak ještě poničit a potom zmizel. Dnešní badatelé se domnívají, že popis řádění tohoto černého psa připomíná fenomén kulového blesku. Proč ale právě »černý pes« a nikoli »zářící pes«? To už prý zapracovala lidská fantazie…

Podobná zjevení černých psů údajně pronásledovala řadu osob, žijících v 19. století například v americkém státě Missouri, kde byla víra ve vlkodlaky rovněž silně zakořeněná. Avšak nejvíc případů tohoto zjevení přece jen pochází z východní Anglie, z míst, kde dodnes leží prehistorické kamenné svatyně. Podobná místní legenda inspirovala později i A. C. Doyla k napsání bestselleru o psu baskervillském.

Je zde ale ještě něco, na co bychom neměli zapomínat. Totiž případy skutečné lykantropie, tedy lidí, kteří se stali »vlky« nikoli z důvodu svých zločinných úmyslů, ale kvůli osobním tragédiím, jež je potkaly. Z literatury známe dva nejznámější prototypy - Tarzana a Mauglího. Jde o vzácné případy osob, které skutečně odchovala divočina, a ony tak dočasně ztratily své lidské instinkty. Snad nejproslulejší je ale skutečný případ indických dětí Amaly a Kamaly, nalezených v roce 1920 v džungli, které skutečně odchovali vlci. Tato lidská »vlčata« nikdy nezískala zpět své lidství. Běhala po čtyřech, vrčela, kousala a škrábala a v zajetí se naučila reagovat jenom na určité povely. Pokud by Amala s Kamalou vyrostly v džungli, izolovány od lidí, staly by se možná jednoho dne skutečnými lidskými »vlkodlaky«. Mladší Amala zemřela už po roce zajetí (nebyly jí ještě ani 3 roky - pozn. aut.), mnohem starší Kamala ji přežila ještě o devět let. Zvládla pouze jednoduché práce. Historie zná i další případy »divokých dětí«. V roce 1729 našli podobně zvlčilého chlapce poblíž Hannoveru. Živil se sběrem kořínků, kůrou i drobnými hlodavci a ptáky. Byl převezen do Anglie, kde o něj pečovala církev. Mluvit se nikdy nenaučil. Kdyby nebyl nalezen, měli by v Německu asi o jednoho »vlkodlaka« více. Kolik podobných případů odložených dětí, vychovaných vlky či jinými zvířaty, se asi ve středověku odehrálo? Kolik mentálně zaostalých jedinců vyrostlo v divočině až do dospělosti, aby se z nich posléze stali masoví vrazi a kanibalové? Nebyl nakonec i případ již uváděného Gillese Graniera jen odrazem podobné reality? Propojením mýtických tradic o zbožšťování vlků a skutečné, objektivně existující lykantropie? Zdá se, že to nelze vyloučit…
LYKANTROPIE POHLEDEM VĚDY

Leccos o lykantropii napovídá i dnešní věda, především medicína. Například v odlehlých oblastech Balkánu, kde byla víra ve vlkodlaky, upíry a jiné démony zvlášť pevně zakořeněná, se dlouho v povědomí tamního horského obyvatelstva udržoval pohanský kult krve. Věřilo se, že lidská krev má kouzelné účinky, a to nejen jako prevence proti různým neduhům, ale i jako omlazující prostředek. Lidská krev byla používána i k rituálům černé magie ve spojení se zaříkávadly proti nemocem. Mnoho lidí trpělo chudokrevností, nedostatkem důležitých minerálů a konzumace zvířecí a v krajním případě i lidské krve zdravých jedinců byla považována za významný léčebný prostředek. I lékaři, ošetřující v roce 1492 umírajícího Innocence VIII., provedli drastickou transfúzi u tří mladých chlapců, aby odvrátili papežovu smrt. Papež sice odmítl lidskou krev vypít, protože to považoval za těžký hřích, ale všichni chlapci, oslabení nadměrnou ztrátou krve, následkům této transfúze podlehli.

Známé jsou i případy bestiálních vražd mladých dívek, služebných české šlechtičny Kateřiny Bechyňové z Lažan, nebo uherské hraběnky Alžběty Báthoryové z Čachtic, které věřily, že jim bylinné koupele s příměsí lidské krve zachovají krásu a věčné mládí (»velmi netradiční« bylinné koupele čachtické paní představíme v některém z příštích čísel REGENERACE). Tyto, svého druhu extrémní případy přesvědčivě dokládají, jak byl tehdy kult léčebných účinků lidské krve rozšířen.

Lykantropie však měla své racionální jádro i v něčem jiném. Lze za ni dnes považovat i velice vzácné onemocnění, které vzniká při dlouhodobém a téměř totálním nedostatku železa a některých dalších látek v lidském organismu. Následkem absence železa docházelo například k deformacím obličejové části hlavy, kdy se protahovala dopředu dolní i horní čelist a tvář takto postižené osoby pak připomínala skutečně zvířecí tlamu. Tito lidé, vyvržení ze společnosti jako »vlkodlaci«, byli nuceni žít v ústraní a opatřovali si jídlo všemi dostupnými prostředky: krádežemi i loupežemi. Jejich samota po čase způsobovala vážné duševní poruchy končící nezřídka i šílenstvím a kanibalismem. Moderní medicína dokládá, že konzumace krve rozvoj lykantropie jako nemoci skutečně zastavovala, poněvadž tito »vlkodlaci« tak získávali živiny, jejichž akutním nedostatkem trpěli. Vlkodlactví tak mělo i tohle pozadí, jež přispívalo k šíření legend o převtělování »prokletých« lidí ve vlky. Podle dobrozdání dnešní medicíny mohlo být vlkodlactví podmiňováno především duševními nemocemi, mezi nimiž dominovalo rozštěpení osobnosti - schizofrenie, přičemž se například vliv měsíčního úplňku mohl projevovat jako aktivátor záchvatů. Statisticky je prokázáno, že v období úplňku stoupá počet násilných trestných činů i nemocí. Proto i velmi dávné představy, že právě při úplňku dochází k oněm transformacím některých lidí ve vlky, nemusely být až tak neopodstatněné a vycházely z tradic a pozorování mnoha generací. Dnes už sotva můžeme spočítat, kolik psychicky narušených osob se stalo obětmi středověkého pronásledování čarodějnic, vlkodlaků či upírů. Jeden z nejproslulejších lovců čarodějnic a vlkodlaků ve Francii přelomu 16. a 17. století, Pierre de Rousteguy, se chlubil tím, že dal upálit na 600 lidí. Jak sám zaznamenal, začalo roku 1613 v kostele v Amou asi 40 žen najednou štěkat a výt. Snad šlo o projev nějaké masové hysterie, ale postižené osoby byly obviněné z čarodějnictví a skončily na hořících hranicích. V Německu pak v průběhu 16. a 17. století skončilo na popravištích a v ohni nejméně sto tisíc lidí pro podezření z čarodějnictví či vlkodlactví.

Jedno dnes víme jistě. Ve většině případů šlo o oběti psychických poruch a masové hysterie, již pomáhalo rozpoutat církevní tmářství křesťanské civilizace - jev, jenž u jiných kultur tehdejšího světa neměl obdoby. Šlo o výsledek zvrácené víry křesťanského extremismu v té nejkrutější podobě, který zůstává trvalým svědectvím i varováním před zneužitím jakéhokoli náboženství pro ryze mocenské a antihumánní cíle.

Videa

15. listopadu 2010 v 20:55 | Alena Kašparová
To je taky s Vlkodlaky docela humáč.

Vlkodlai v legendách

15. listopadu 2010 v 20:51 | Alena Kašparová
Vlkodlaci v legendách
Zatímco myšlenka proměny vlka v člověka se v lidských mýtech a mytologiích vyskytuje prakticky od počátku mýtů, myšlenka vlkodlaka je relativně nová a pochází až ze středověku. Ze starých mýtů mají nejblíže k pojetí vlkodlaka "iránští dvounozí vlci", kteří se vyskytovali v raných textech zoroastrismus ale zde se nijak výrazně neprosadili.
Klasická představa vlkodlaka pochází ze středověku a pochází z germánských představ, zde byl vlk zvíře zasvěcené Wodanu, a tedy nebyl původně považován za "zlého". Z báje "O Wodanu a jeho vlcích" se postupně vyvinula pověst "O divokém lovci a jeho psích" ze které časem vznikly první představy o vlkodlacích. Bez ohledu na germánské představy se myšlenka vlkodlaka vyvinula i u slovanů, kde byl vlk považován za "zlého tvora" tradičně. Za pravděpodobně nejstarší zmínku o vlkodlacích bývá považována pasáž ve Slově o pluku Igorově, kde kníže Vseslav běhal v noci jako vlk. Existuje ještě celá řada míst, kde se tato představa vyvinula nebo kam byla zanesena, ale za původní představy lze považovat germánsko-slovanské vlkodlaky, mezi nimiž zpočátku existovalo mnoho rozdílů, které se poměrně brzy smazaly. O vlkodlacích se, ale nevytvořila zcela jednotná představa, ale naopak vznikla lokální specifika, která byla zpravidla ovlivněna místními pověstmi a strachy.
Poměrně zajímavé a komplikované byly i představy jak se člověk nebo umrlec mohl stát vlkodlakem, tyto představy lze rozdělit do několika základních skupin a je třeba mít na paměti, že nikde nebyly všechny tyto možnosti uznávány.
  1. Způsob či doba narození - do této skupiny patří názor, že vlkodlakem se stává zejména ten (stát se jím nemusí, ale je to velmi pravděpodobné) kdo se narodí s již vyrostlými zuby, nebo nohama napřed, dále jsou to ještě lidé narození v určitých astrologických momentech (např. za úplňku, 24. prosince). Vlkodlakem se člověk musí stát, pokud pochází ze styku ženy s upírem, nebo vlkem; pokud žena neotěhotněla s upírem (vlkem), ale měla s ním pohlavní styk, je to pouze velmi pravděpodobné. Je třeba si uvědomovat, že vlkodlaci od narození mají možnost proměňovat se i v jiná zvířata, než je vlk (ne ve všechna, ale je jich poměrně značný počet např. medvěd, pes, kočka, kráva)
  2. Zakletí - pokud čaroděj (nikoli čarodějnice) zakleje člověka do vlčí podoby, stává se "hodným" vlkodlakem, který lidem nijak neškodí, naopak jim různě pomáhá v boji s upíry a ostatními vlkodlaky
  3. Přímým stykem - pokousání již existujícím, vypití vlkodlačí moči (někdy stačí jakýkoli styk s touto močí)
  4. Umrlci - umrlec se vlkodlakem stane pokud přes jeho hrob přeběhne kočka, pes nebo kohout.
Způsob jakým se člověk stane vlkodlakem ovlivní i jeho další chování. Pokud se člověk vlkodlakem narodil, byl nutně zlý napadal dobytek i lidi, sál mléko a sesílal na dobytek mor, obrana proti němu byla velmi složitá a prakticky nejjednoduší bylo zlikvidovat ho v jeho lidské podobě.
Zakletí vlkodlaci byli dobří, lidem pomáhali, vysvobozeni mohli být pouze pokud je odklel čaroděj, který je zaklel.
Vlkodlaci, kteří se stali vlkodlaky stykem s vlkodlakem, nebyli nutně zlí, ačkoli zpravidla tomu tak bylo, jejich přeměny byly často poměrně složité a proto se jich šlo zbavit jak v podobě člověčí, tak v podobě vlčí. Ačkoliv nejjednoduší známý způsob proměny spočíval v udělání kotmelce přes kládu.
Umrlci byly zpravidla neškodní, většinou se pouze vraceli domů za svoji ženou, pokud s ní měli dítě, narodilo se bez kostí.
Zajímavostí je, že vlkodlak se za určitých okolností mohl stát vampýrem, zrovna tak dítě vzniklé spojením vlkodlaka a vědmy se stalo bezpodmínečně vampýrem. Další poměrně zajímavým faktem je, že dost často vlkodlaci v lidovém podání splývaly s upíry a existují o nich prakticky stejné historky.
Názvy v jiných jazicích
latinsky: lycanthrop
anglicky: werewolf
německy: Werwolf
skandinávsky: varulf
francouzsky: loup-garou
Jižní slované: vukodlak

2 Hry s Vlkodlaky

15. listopadu 2010 v 14:44 | Alena Kašparová
http://www.monstersgame.cz/                     
Jsou to docela dobry hry atd...

Animovaný obrázky atd...

15. listopadu 2010 v 13:33 | Alena Kašparová
vlkodlaci jsou milí jen na své druhy ,řídí se hierargií a seskupují se do velkých klanů.....vlkodlaci jsou velmi nepřátelští tvorové setkat se snimi by se vám mohlo stát osudným. zrada se vykoupí největší daní-smrtí..   mystrně se přikrást ze zadu to jsou celý oni.       

Vlkodlaci a současná věda

15. listopadu 2010 v 13:27 | Alena Kašparová
Náhled dnešních lidí na vlkodlaky je samozřejmě poznamenán vědeckými výklady. Těžko v dnešní době bude někdo věřit pověstem, i když je znají asi všichni. Nezapadají už do dnešního světa. Lidé už neznají podněty, které vedly jejich předky k takovýmto pověrám.
Dnešní věda vysvětluje výskyt vlkodlaků pomocí duševních ale i jiných nemocí. Jsou to převážně tyto:
Lykantropie
Nejznámější je pochopitelně lykantropie. Je to nemoc, při které se postižený domnívá, že je nebo že se dokáže proměnit ve vlka. Při těžkých záchvatech zuřivosti, při kterých postižený může vykazovat i nadlidskou sílu, dochází i k napadání ostatních osob. Někdy se dokonce postižený pokouší napadenému prokousnout hrdlo.
Kanibalismus
Dalším vysvětlením bývá kanibalismus, který je velmi často i sexuálně motivovaný. Nemocný zabijí lidi a pojídá jejich maso. Případně se orientuje jen na mladé ženy nebo děti.
Vzteklina
Neméně častým vysvětlením bývá vzteklina. Nakažený vlk se chová podivně, má pěnu u huby a může napadnou lidi. Kousnutím se pak tato nemoc přenáší i na člověka. Pokud tato nemoc není léčena (dříve pochopitelně nebyla), dochází k jejím projevům a člověk se pak stává agresivním a projevuje stejné příznaky jako nakažený vlk.. Vysvětluje to potom, jak se člověk může nakazit kousnutím od zvířete nebo i člověka stejně jako se může nakazit od vlkodlaka "vlkodlactvím".
Kožní choroby a jiná postižení
Existuje i mnoho kožních chorob, které mohou vyvolávat domnění, že dotyčný je vlkodlak. Jsou to různá těžká stádia lišejů v obličeji nebo nadměrné ochlupení či osrstění tváře apod. U lidí se objevuje i velká řada různých postižení a anomálií. Např. zvětšené špičáky, srostlé prsty nebo vyvinutý ocas apod.
Halucinace
Zajímavé je i vysvětlení pomocí halucinací vyvolaných nadměrnou konzumací paličkovice nachové, která se může vyskytovat v žitě. Ta způsobuje silné halucinace podobně jako po požití LSD a může postihovat celé vesnice.
Všechna tato postižení se samozřejmě v dřívějších dobách opravdu vyskytovala a lidé se je snažili vysvětlit. Určitě si je vysvětlovali i tím, že z postižených dělali vlkodlaky, či jiná nelidská stvoření. Tito ubožáci většinou končili na hranicích opravdu jako vlkodlaci, upíři, čarodějové apod., a přispěli nemalou měrou na vytvoření rozličných pověstí o skutečných vlkodlacích.
Další vysvětlení
Prapůvodní podnět k víře ve vlkodlaky prý vedl zvyk pravěkých lovců, kteří se při lovu zahalovali vlčí kůží a věřili, že schopnosti tohoto zvířete přejdou i na ně. Víra, že se lze změnit ve vlkodlaka, nosí-li člověk u sebe nějakou část vlka, byla ve středověku dosti rozšířena. Další z možných vysvětlení prý může být egyptský bůh- vlk Vepvovet, jehož sochy viděli Řekové nebo starověká egyptská sekta Anubis. Její kněží nosili vlčí masky, které měly představovat boha smrti. Tato sekta se později usadila i v Římě, kde byla nazývána Hermanubis. Dokonce zde vztyčila i několik soch svého boha s hlavou šakala. Germánští vojáci naverbovaní do římské armády si tohoto jistě všimli a vyprávěli si o tom, i když Řím padl a sekta zanikla. Tak se mohla rozšířit vyprávění o lidech, kteří se mění ve vlky.

Další články


Kam dál